Žáci naší základní školy se také letos zúčastnili Literární a výtvarné soutěže ÚPICE BRATŘÍ ČAPKŮ. Pro letošní 21. ročník bylo vyhlášeno téma POHÁDKA LOUPEŽNICKÁ. Lze zasílat také příspěvky na volné téma. Literární části soutěže se zúčastnili z 6. A Martina Rotterová, Sára Šolcová, Nikolas Letzel a Vojtěch Vít, několik žáků ze 7. A a 7. B poslalo své příspěvky do výtvarné části.
Vyhlášení soutěže se uskutečnilo jako každoročně přímo v Úpici. Zde získal Nikolas Letzel v mladší kategorii 3. místo za příběh o Sherlocku Holmesovi. Všem děkujeme za účast v soutěži a práci oceněného Nikolase si můžete přečíst. (více na www.ubricapku.cz)
Sherlock Holmes a Dr. Watson znovu řeší případy
Případ losu
Když Watson vstal, oblékl se a sešel po schodech dolů do kuchyně, Sherlock už dávno seděl u stolu a u vločkové kaše si četl noviny. Watson se ho zeptal: „Jak dlouho už tu jste, Holmesi?“ „Už od půl páté. Vzbudil mě ten otravný sousedovic pes. Nechápu, jak někdo mohl zaplatit za takovouhle sirénu. A jinak, snídani máte přede dveřmi.“ Watson byl udivený, proč má snídani tam. Nemusel se na to ptát, protože Holmes z jeho výrazu pochopil, že neví, o co jde, a tak mu to vysvětlil: „Víte, když jsem vám dělal tu kaši, stala se nehoda. Nechal jsem ji v troubě poněkud dlouho. Miska byla tak vařící, že div nepropálila stůl. Tak jsem ji dal ven, aby ji vítr ochladil. Ale myslím, že teď, už bude vychlazená.“
Po snídani se Watson zeptal, co budou celý den dělat. Sherlock odpověděl: „Asi jako každý den. Budeme sedět na balkónu a hledět do dálky.“ Watsona už ale den za dnem nebavilo jen sedět a nic nedělat od rána až do večera, pak jít spát a ráno zase znova. Navrhl: „Víte, Holmesi, nechtěl byste zase procvičit mozek nad nějakými lehkými, již vyřešenými případy?“ Sherlock se zamyslel a pak svolil.
Watson tedy odešel na půdu a vrátil se s velikánskou krabicí případů. Sotva ji ale stihl otevřít, zazvonil telefon. Sherlock zvedl sluchátko a zeptal se, co kdo potřebuje. Když ukončil hovor, Watson se ho zeptal, kdo to byl a co chtěl. On mu odpověděl: „Nějaký pán jménem Alois Kom potřeboval pomoci s jedním případem.“ „No a co jste mu odpověděl, Holmesi?“ „Že já už případy neřeším, jsem na to moc starý.“ „Ale ne. To byla veliká příležitost. Po tolika letech čekání. Pojďte to se mnou vyřešit.“ Sherlock odpověděl: „Tak jo, ale jen výjimečně a s jednou podmínkou. Půjdeme pěšky, nesnáším, když cítím ty výpary z motoru automobilů.“
Po dvou hodinách cesty došli k malému domku. Watson zmáčkl zvonek a čekali. Po pěti minutách neúspěšného čekání zkusili otevřít dveře a hle, bylo odemčeno. Vstoupili do místnosti a spatřili mrtvého Aloise Koma ležet na zemi. Sherlock řekl Watsonovi, aby to zatím neoznamoval policii a bystrým okem si prohlédl celou místnost. Popošel k oknu a ukázal na něj: „Vidíte, Watsone?“ „Ano, vidím.“ „Tudy proletěla kulka, pojďte, půjdeme se tam podívat.“ Došli na cestu a Sherlock řekl: „Běžte se rozhlédnout, jestli něco nenajdete, a za pět minut se tu sejdeme“.
Po pěti minutách se na tom místě sešli a Holmes se ho zeptal, co objevil. Watson odpověděl: „Podle mě šel, zastřelil ho a přitom krvácel. Co jste zjistil vy?“ „Podle toho, jak jsou od sebe kapky krve vzdálené, usuzuji, že běžel. Zastřelil Koma a pak ho někdo postřelil. Kulka proletěla skrz rameno a zasekla se v tamtom stromě. Pak vystřelil druhou ránu a ta byla smrtelná. Tělo vrah neodnesl, a tak jsem ho našel ležet támhle v příkopu.
Najednou někdo z domu naproti nim na Sherlocka vystřelil. Naštěstí minul. Pak se ozvala ještě jedna střela z toho domu. „Pojďte, Watsone,“ řekl Holmes. Watson ale protestoval, že je to nebezpečné. Sherlock ho uklidnil: „Není se čeho bát. Ta druhá střela byla v domě, takže předpokládám, že střelec spáchal sebevraždu.“ Watson nakonec svolil. Hlavní dveře byly otevřeny. Došli ke dveřím bytu, ze kterého se střílelo. Ty už byly ale zamčené. Sherlock ulomil dutou tyč ze skoro rozpadlého topení a prorval ji dveřmi. A protože byla dutá, dalo se skrz ni dívat do místnosti. Potom řekl Watsonovi: „Leží tam mrtvola, zbraň ale nevidím, takže nám vrah utekl.“
Šli zpátky domů a cestou o případu přemýšleli.
Druhý den navrhl Sherlock: „Víte, Watsone, večer, než jsem usnul, dostal jsem nápad. Dojdeme na náměstíčko, když nás chtěl vrah zabít minule, bude to jistě chtít zkusit znovu. Zavoláte policii, aby tam byli, a až uslyší výstřel, doběhnou tam a vraha zadrží. Nás možná postřelí, ale na tom už nesejde. A jestli nechcete jít se mnou, tak půjdu sám.“ Watsonovi se tam vůbec nechtělo, ale neodpustil by si, když by se Sherlockovi něco stalo, a tak přisvědčil.
Došli na náměstíčko. Vrah je tam už čekal. Sotva došli, vystřelil. Trefil Sherlocka do ramena. Chtěl ještě vystřelit na Watsona. Vzduchem ale prosvištěla kulka a omráčila ho. Ta kulka vyletěla ze zbraně policisty.
Když se vrah v nemocnici probral, na jeho posteli vedle něj seděli. Dr. Watson a Sherlock Holmes. Holmes začal: „Ležel jste tu celý týden. Za tu dobu jsme případ vyřešili. Alois Kom byl starý muž. Paměť mu už moc nesloužila, tak si napsal vše, co nám chtěl říci: Slyšel jsem, jak se můj bratr sází s nějakým mužem, že když vyhraje na los, ten muž mu dá dvakrát tolik, co vyhraje. Když by prohrál, můj bratr mu dá pozemek za domem. Nestihl to dopsat, protože ten muž ho zastřelil. Prokoukl vás, že chcete použít výherní los Aloise, a tak mu ho chtěl vzít, ale Alois ho při krádeži vyrušil. Trvalo nám, než jsme přišli na to, že vy jste ten bratr. Pokračujeme dál. Svého staršího bratra jste měl nejraději na světě. Zastřelil jste toho muže. Věděl jste, že v ten okamžik jste se stal vrahem, a tak jste se musel zbavit nás, těch nejvyhlášenějších detektivů. Nejdříve nás střela netrefila. Kolem šel váš sluha. Spatřil vás se zbraní, a tak jste ho musel taky zastřelit.“ „Jste vskutku úžasní,“ pravil vrah, „vždy jsem vás obdivoval. I když jsem vrahem být nechtěl, stalo se.“ Watson mu podal velice tlustou knihu: „Tu máte, aby se vám ve vězení krátil čas a tady pár drobných, až ji dočtete, abyste si mohl koupit jinou.“
Watson i Sherlock vstali a kráčeli domů.
